Miliony lidí, kteří nemohou za válečnou situaci na Ukrajině, trpí. A konec konfliktu v nedohlednu – snad někdy v příštím roce. Turecko se snaží, ale výsledky nejsou nijak překvapující. Autor četných knih literatury faktu, novinářský nestor Milan Syruček v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz rovněž informuje o odhalení busty Charlese de Gaulla v Praze, i o jeho nově vznikající knize o vlasovcích.

Především nejsem na Ukrajině a také nejsem vojenským odborníkem, základní vojenskou službu jsem zakončil ze zdravotních důvodů modrou knížkou, ale když sáhnu po pravidelném hodnocení vojenské situace ve studii amerického Institutu pro studium války (ISW), válka se „nezapouzdřuje“, ale Kyjev čím dál tím více určuje místo a povahu hlavních bojů.

„Ukrajinský úspěch při bleskové ofenzívě je výsledkem obratného plánování a schopnosti maximálně využít zbraňové systémy dodané Západem,“ píše se ve studii, která pokračuje: „Dlouhé diskuse a následné oznámení protiofenzívy v Chersonské oblasti na jihu odlákaly významnou část ruských jednotek ze sektorů, na které ukrajinské síly v několika posledních dnech vedly rozhodující útoky. Současná ukrajinská protiofenzíva u Charkova válku neukončí. Rusům se zřejmě podaří obnovit obrannou linii a možná provést lokální protiútoky. Ukrajina bude muset zahájit následné protiofenzivní operace, aby dokončila osvobození Ruskem okupovaného území. Válka se pravděpodobně protáhne až do roku 2023. Pokračující ukrajinský tlak v Charkovské a Chersonské oblasti přesto staví ruské velení před časové a prostorové dilema, neboť na zformování pevné obrany na řece Oskil pravděpodobně Moskva nemá dostatek záloh. Ukrajina zvrátila průběh války ve svůj prospěch. Kyjev bude patrně čím dál tím více určovat místo a povahu hlavních bojů.“

Britské ministerstvo obrany k tomu ve svém současném hodnocení uvedlo, že se bude čím dál tím častěji stávat, že na rostoucí ukrajinský fyzický a psychologický tlak zareaguje neadvekátně. Ukrajinský úspěch u Charkova bude mít nejspíš významný dopad na ruské válečné plány. Většina ruských sil na Ukrajině je s velkou pravděpodobností přinucena k nouzovým obranným akcím. Osvobození Izjumu znamená konec nadějí Moskvy na splnění jednoho z deklarovaných cílů invaze na Ukrajinu.

Tolik tedy hodnocení relativně nestranných odborníků, relativně proto, že jak USA, tak Velká Británie v daném konfliktu stojí na ukrajinské, nikoliv ruské straně. Ale přes tyto dílčí ukrajinské úspěchy to neznamená, že válka skončí letos, případně do Vánoc. Jednak Rusko naše Vánoce neslaví a především, není na tom zase tak zle, aby se z Ukrajiny stáhlo.

Když jsem si ohledně těchto bojů přečetl informace na stránkách provládní Komsomolské pravdy, zdůrazňuje se fakt, že ústup na levý břeh Dněpru nebyl útěkem, že „ruští vojáci a jejich technika se přepravili na levý břeh v naprostém pořádku, neztratili ani jednoho vojáka, ani žádný kus vojenské techniky“.

Částečně jsem už to naznačil. Chtěl bych k tomu jen dodat, že Vladimír Putin se rozhodl z faktického velení odstranit své generály a sám převzal přímé řízení vojenských operací. Bez jakéhokoliv vojenského vzdělání. Ale to už před ním udělali jiní nejvýše postavení státníci a dobře víme, jak to dopadlo. Ale zase na druhou stranu nechci šířit přílišný optimismus. Tak jako pár kapek neznamená ještě déšť, tak dílčí vojenský úspěch ještě nepředznamenává konec války.

Turecko se snaží ujmout se role jistého prostředníka. Je to chvályhodná snaha, pokud by se podařilo dohodnout konec bojů a místo vojáků by do konfliktu vstoupili diplomaté. Ale zatím bych nebyl tak opitimistický – obě strany by souhlasily s jednáním za předpokladu, že by se jednalo podle jejich podmínek. A to se zatím nejeví jako reálné. Rusko za podmínky, že se nevzdá toho, co dočasně obsadilo, Ukrajina s tím, že se jí vrátí všechna okupovaná území. Nejhorší na tom je, že důsledky války nenesou na svých bedrech politici a vojáci, nýbrž prostí občané, kteří konflikt nevyvolali, ale v jeho důsledku trpí: Ukrajina tím, že má zničenou zemi a obnova potrvá celá desetiletí. Pět milionů obyvatel z jejich necelých čtyřiceti milionů se stalo běženci ve své vlastní zemi. Další statisíce, zejména matky s dětmi, už vlast opustily. Rusko, že jejich matkám se synové vracejí v rakvích. Mnozí z těch, kteří byli mobilizováni, raději hledají útočiště v okolních zemích.

Tak válku Kreml oficiálně nazývá (za použití názvu válka se v Rusku tvrdě trestá pokutou a vězením). Myslím si, že odpověď na tuto otázku spočívá v knize Rusko v troskách, kterou napsal Solženicyn v roce 1998. Až do roku 2008, do své smrti, se stal nejbližším Putinovým rádcem. Jak v knize píše: „Bůh žehnej Ukrajině, ale její neodpustitelnou chybou bylo to, že chtěla nezávislost.“ Podle něj žádná Ukrajina neexistuje, je jen Velká Rus, Bělorus a Malá Rus, což je Ukrajina. Znovu z ní učinit součást Velké Rusi je Putinovým hlavním cílem. Bez ohledu na všechny sliby, které Rusko dalo na počátku devadesátých let, kdy se Ukrajina vzdala svých jaderných zbraní (byla množstvím těchto zbraní třetí na světě) za slib zejména SSSR, poté Ruské federace spolu s USA, že se zaručují za její samostatnost a nezávislost. Ale jak se říká: kdeže ty loňské sněhy jsou. Připomínám tyto historické souvislosti, aby bylo zřejmé, co je konečným Putinovým cílem. Kdyby to opravdu byl jen Donbas, který už dočasně získal, proč by tedy dál pokračoval v této válce, jediné evropské po skončení té světové? Ale zanechme už raději válečné vřavy, nám stačí její nepřímé dopady na nás.

Toto mé přání zrálo už řadu let, v podstatě od doby, kdy jsem si uvědomil, že sice máme v Praze v kameni vytesaného Winstona Churchilla, ale nemáme státníka, který jako první představitel zemí, jež podepsaly mnichovskou dohodu, uznal její nulitu od samého počátku (Britové tak dosud neučinili s odvoláním na své zákonodárství, které neumožňuje anulovat jednou přijaté zákony) už v září 1942 a rovněž plné uznání naší exilové vlády v čele s prezidentem Edvardem Benešem. A vůbec za jeho poválečnou politiku, otupující ostří studené války, vyhlášené Churchillem a její přeměnu v „détente“, tedy uvolnění. Sochu vytvořil Milan Vácha, finančně na ni přispěli Dominik Kardinál Duka a Andrej Babiš jako kunratický občan a příznivec Francie (v Paříži, kde žil se svými rodiči, chodil do stejné školy jako moje dcera, jen o pár let dříve. Pozemek poskytlo arcibiskupství – bude stát vedle nového barrandovského kostela Krista Spasitele. Ostatně, pomyslně se tu setkají dva Francouzi – paleontolog Joachim Barrande z druhé poloviny 18. století, který u nás bádal a hledal trilobity, a prezident, žijící o dvě století později.

Máte pravdu v tom, že jeho plánovaná oficiální návštěva se nikdy neuskutečnila. Navrhoval se u nás zastavit v květnu 1968, když se vracel z oficiální návštěvy Rumunska, ale naši představitelé nechtěli jeho návštěvu jen jako zastávku při nějakém jeho návratu do Paříže, přáli si, aby přijel k nám na samostatnou. Tak byl stanoven termín na říjen 1968. Jenže přišel srpen 1968 a naše okupace vojsky pěti států Varšavské smlouvy. De Gaulle prohlásil, že do Prahy nepojede na přehlídku sovětských jednotek, té si užil až dost už v Moskvě.

Právě jsem dokončil poslední korekturu knihy Andrej Vlasov: vlastenec nebo vlastizrádce? K jejímu napsání mě vyzval nakladatel, ale mě téma zaujalo nejen proto, že jsem se jako třináctiletý kluk po válce osobně s vlasovci setkal a hovořil s nimi, ale že se jedná o rozporuplnou osobnost, což jsem vyjádřil i v titulku. Ale víc nechci prozradit, nechť si čtenář sám udělá svůj názor. Také jezdím na besedy, zvláště s ukrajinskými školáky, kteří dočasně žijí u nás, mám přednášky, zejména v knihovnách. Pravidelně píši komentáře pro internetové noviny, jsem členem redakční rady časopisu Eurojournal pro management vycházející v Norimberku a rovněž tam přispívám svými články a rozhovory. Každoročně jezdím do Štrasburku na zasedání Evropského parlamentu při udílení Sacharovovy ceny za svobodu myšlení (letos se koná 14. prosince a získá ji „statečný ukrajinský lid“. Nyní připravuji naše rodinné každoroční předvánoční setkání, je nás s vnoučaty a pravnoučaty více než dvacet.